Nejsem moc technicky nadaný typ člověka, ale jedno mi přeci utkvívá v mysli a nedává zapomenout. Je to pohled na muže plynule řídícího motorku přes silniční zábrany. Je v tom jistá volnost. Když totiž člověk jede autem, má většinou zodpovědnost za spolucestující, a tudíž si nedovolí riskovat tak, jako když jede zcela sám a rozhoduje pouze o svém bezpečí. Ale to není ta pravá svoboda, o které bych rád něco napsal.
Volnost, kterou nabízí dvoukolá motorka, je totiž dána tím, že je malá rozměrově a tudíž se na ní lépe jede v omezených prostorech. Sice je tato svoboda vykoupená snášením nepříjemného počasí, třeba pokud zrovna prší, ale stojí za to o ní alespoň snít.
Já sám nejsem řidič čehokoliv kromě šlapacího kola, ale dokáži si živě představit ten pocit, který člověka provází při jízdě na dvoukolém stroji, na kterém lze rozumně projet i v silničních prostorech, které jsou pro ostatní motorová vozidla nepřístupnými. Dokonce na takovémto stroji lze projet i terén, se kterým si auto neporadí.
Jízda na dvou kolech je vždy dobrodružná, člověk na sobě cítí šlehání větru, padající kapky deště a dokáže mnohem více rozpoznat nebezpečí, které je s motorovými koly spojeno, protože nemá ten klamný pocit bezpečí jako u uzavřeného těla automobilu. Na druhou stranu se však řidič příliš často nechává touto svobodou vyprovokovat k hazardu, kdy je jen otázka času, za jak dlouho se mu vymstí nějakou nepříjemnou bouračkou.
Ale motorka samotná není tím, co by nám mohlo ublížit a je vynálezem, který nám dává možnost dostat se z místa na místo jiné, a to elegantním, komfortnějším a rychlejším způsobem, který je nadmíru poetický již jen tím, že správně funguje každá součástka našeho dopravního prostředku. Protože to, co řídíme, není jen naše dobrodružná cesta, ale i propracovaný stroj, ve kterém záleží na fungování každé i té sebenepatrnější součástky.
